Osifikace kostí
Kosti se vyvíjejí z vazivového nebo chrupavčitého modelu procesem, který nazýváme osifikace.
Osifikace se účastní především dva typy buněk: osteoblasty a osteoklasty.
· Osteoblasty produkují mezibuněčnou hmotu - vláknitou (kolagenní vlákna) i amorfní (proteoglykany). Osteoblasty jsou nejprve uloženy na povrchu tvořících se trámců a lamel, ale postupně se "zabudovávají" do novotvořené kosti, která mineralizuje. Z osteoblastů se stávají kostní buňky - osteocyty.
· Osteoklasty jsou velké buňky až s padesáti jádry. V rostoucí kosti jsou poměrně početné, a v dospělé kosti tvoří asi 1% populace kostních buněk. Osteoklasty produkují enzymy, které degradují kost vzniklou při primární osifikaci (viz dále), a uvolňují tak prostor pro vznik lamelární kosti. Tyto buňky se uplatňují celý život při přestavbě kosti - uvolňují prostor pro nově tvořenou kostní tkáň. Výkon osteoklastů při přestavbě kostí je úctyhodný. Jeden osteoklast dokáže "likvidovat" produkci až 150 osteoblastů !
Tvoří-li se kostní tkáň na podkladě vazivového modelu, jde o dezmogenní osifikaci. Vzniká-li kost z chrupavčitého modelu, jde o enchondrální osifikaci.
U obou typů osifikačních procesů nejdříve proběhne primární osifikace, při které je chrupavčitý nebo vazivový model nahrazen fibrilární kostí. Pak následuje sekundární osifikace, v jejímž průběhu se formuje typický tvar dané kosti, ale především se změní vnitřní struktura fibrilární kosti, a vznikne kost lamelární. V průběhu osifikace se uplatňují především dva typy buněk: osteoblasty a osteoklasty.
· Dezmogenně osifikují především ploché a miskovité kosti tvořící lebeční klenbu: temenní kost,část čelní,spánkové a týlní kosti, ale také dolní čelist a klíční kost. Osifikační proces začíná uprostřed těchto kostí, a proto je i střed definitivní kosti mnohem silnější než její okraje, které jsou ještě u novorozence vazivové (lupínky, fontanely).
· Enchondrální osifikací vznikající kost je nejprve vytvořena v chrupavčitém modelu, který pouze zhruba tvarově odpovídá budoucí definitivní kosti. Stupeň tvarové shody chrupavčitého modelu s definitivní kostí je pochopitelně závislý na věku zárodku a plodu. Enchondrálně osifikuje většina kostí skeletu: dlouhé kosti končetin, obratle, žebra, kosti pletenců i kosti lebeční báze atd.
Ložiska primární kosti vznikající uprostřed chrupavčitého modelu se nazývají primární osifikační centra. Vytvářejí se u plodu asi od třetího měsíce života.
Proč vznikají primární osifikační centra vždy na přibližně stejných místech chrupavčitých modelů, není jasné. Zdá se, že mají určité opodstatnění hydrostatické teorie, které předpokládají vznik maximálního hydrostatického ztížení v určitých místech chrupavčitých modelů (vznik tzv. hydrostatických bodů), které vyvolává lokální změnu látkové výměny chrupavky. Kritické snížení látkové výměny vede k rozpadu chondroblastů ( -cytů), a k uvolnění prostoru pro vrůstání kapilár. Lokalizace hydrostatických bodů se významně shoduje se zatížením kompaktní kosti tahem okostice, svalových úponů a vlivem spontánních pohybů plodu.
lidske tělo
(jana, 4. 2. 2008 11:33)